Nemalujeme, tape-tujeme.


"Proces tavení špíny v něco snesitelného zatím považuju za úspěšný"

Debut LES vyšel vůbec jako první release na Tapetách a nejednalo se o žádnou náhodu. Spojitost všech zainteresovaných lidí sahá až někam k počátkům vlastní tvorby a dávnému společnému setkání. Přesto zde vyvstává spousta otázek. S Mikulášem z LES jsme se bavili mimo jiné o tom, jak LES vznikli, kde čerpají inspiraci a zvuky, jak na člověka může působit ostravské prostředí, jakou roli hraje životní prostor v jejich tvorbě a jak se v tom všem promítá životní mizérie.

Pamatuju si vás z dob, kdy jste hráli v dnes již nefungujících Pime7, jejichž cesta trvala, pokud se nepletu, dva roky a v roce 2009 následoval rozpad. Kdo tedy nyní stojí za LES a proč jste se rozhodli dále pokračovat takhle (kromě toho, že posun z kapelního formátu post-rocku k ambientu je vysoce „lukrativní“ krok), byl zde nějaký podnět, impuls či dokonce záměr?

Pime7 byla záležitost čtyř středoškoláků z různých menších měst kolem Ústí nad Orlicí. Nechali jsme za sebou nějaké nahrávky ze zkušebny a pár koncertů. Vykašlali jsme se na to tak nějak s odmaturováním, kdy jsme se rozlezli všudemožně po republice a celkově jsme se ztratili.

LES jsem inicioval jako nový „projekt“ bez nějakého konceptu, snad jen s chutí pracovat víc elektronicky a míň s živými nástroji. Konkrétní podněty se začaly objevovat celkem rychle, když jsem zahájil svůj pomalý přesun přes Jeseníky do Ostravy. Ta hudba, kterou jsem dělal, pro mě měla čím dál větší místopisný význam, což vyvrcholilo s Marianskohorskem, kde mi tak nějak došlo, že to je pro mě důležité.

Od začátku na tom se mnou více či méně externě spolupracoval Víťa (ex-pime7) s kytarou, ať už jako přímý doprovod nebo zdroj zvuků, se kterými jsem, hlavně teda v prvním období, dál laboroval.

Nevím, jestli je ten posun od kapely k tomu, co teď dělám(e) lukrativní, vykrystalizovalo to ale jako jediná cesta, po které jsem měl v dané situaci zájem se vydat.

Ten určitý odraz krajiny nebo místa je přesně ten pocit, který z celé nahrávky mám. Při poslechu Marianskohorsk si nejde nevšimnout dost různorodých a mnohovrstevnatých zvuků, samplů či ruchů. Setkávání místy až industriálních ploch spolu se zpěvem rorýsů či bzučícího hmyzu s chladným hukotem města… Z toho všeho se dá odhadovat, že trávíš dost času venku „sbíráním“ materiálu. Mohl bys přiblížit tenhle aspekt procesu tvorby? Jakým způsobem získáváš zvuky a která místa jsou pro tebe zajímavá? Jedná se o předem promyšlený výběr nebo pracuješ do nějaké míry s faktorem „náhody“?

Nejsem nějaký šílený lovec zvuků, ale je fakt, že mě zvukové prostředí, ve kterém se pohybuju, zajímá dost. Samotný „sběr“ ale není nějak systematický, jednak všemožně cestuju na brigádách, spoustu nahrávek mám tedy z různých skladů plných vzduchotechniky, mrazících boxů, apod., velkou skupinou jsou taky továrny a další zdroje, okolo kterých dennodenně existuju a pak nahrávám všemožně, kde se dostanu a něco mě tam upoutá, ať už jako prvek vzpomínky na dané místo, nebo čistě ze zajímavosti zvuku, ale na to taky nemám žádné kritérium, je to dost mimo moji režii. Pokud se bavíme o Marianskohorsku, tak všechny terénní nahrávky jsem pořizoval převážně během roku 2013 na mobil, letos už jsem si pořídil trochu lepší přístroj, ale ten zase netahám všude, takže je to opět otázka náhody.

Pokud se bavíme o charakteru výsledných kompozic, nebo jak tomu říkat, tak když nad tím tak přemýšlím, asi si tím nějak estetizuju a idealizuju prostředí, ve kterém žiju. Možná je to celé jenom nějaký obranný mechanismus, hledat v hučení mrazáku v Tescu inspiraci, snaha udělat si ten životní prostor, ve kterém se pohybuju, snesitelnějším, nevím.

Připomíná mi to fotografické zachycování objektů, které se mohou zdát na první pohled nezajímavé, všední a zcela mimo zájem jakékoliv tendence estetického zhodnocení. Může se ale také jednat o místa, která bývají často ať už pomyslně či skutečně skryta běžnému pozorovateli. A právě chození po periferii s nahrávacím zařízením může být jedním ze způsobů, jak tuto dimenzi prostoru navíc s přidanou hodnotou odkrýt. Existuje ale podle tebe nějaký zvuk, který považuješ už ze své podstaty za nezajímavý nebo je to jen otázka invence? Nakousl jsi také časové rozmezí vzniku Marianskohorsk. Jak daleko vlastně sahají geografické hranice jeho zvuků?

Ta první otázka je dobrá, hned mě napadl lidský hlas, ale samozřejmě zajímavé může být s trochou snahy cokoliv.

Shodou okolností jsem pár měsíců zpět rozjel takovou nehudební aktivitu, kterou odkrývání zvukové dimenze města celkem hezky charakterizuje, teď přes léto to ale flákám, tak čekám, až začne být chladněji a zmizí tlupy lidí z ulic, abych se do toho mohl zase pustit.

K prostorovým hranicím jsem si pár let zpátky uvědomil osu, která se překrývala se silnicí I/11, která jakoby ústila a rozmělňovala se okolo Ostravy, která funguje jako rozcestí do všech směrů. Na Marianskohorsku se setkávají místa, kde jsem vyrůstal, s lokalitami, kde žiju teď. Jsou tam i útržky z míst, kde žili moji rodiče, takže je to taková virtuální krajina plná různě vzdálených bodů s různými konotacemi.

Mohl bys nějak rozvést tu zmiňovanou nehudební aktivitu? Máš na mysli projekt Envisound, který jsi inicioval? Můžeš také k němu říct něco víc?

Spustil jsem tuhle aktivitu na jaře tohohle roku, kdy jsem se rozhodl, že se chci o zvucích, které mě obklopují, dozvědět víc. Zatím jsem ve fázi prvního projektu, kde hledám, nahrávám a zveřejňuju zdroje nočních zvuků ve městě, kde žiju. Potýkám se sice od začátku s nedostatkem času a vůle nějak si ten volný prostor mezi prací a školou zorganizovat, abych zvládal po nocích lítat po venku, nějak to ale jde, i když bych tomu věnoval rád mnohem větší energii než jiným věcem.

Mám hlavu plnou různých dalších témat ohledně zvukového prostředí, která by stála za to zkoumat, ale jsem tady sám a zatím jsem nenašel nikoho, kdo by do toho tu energii dal, což chápu, protože nějaká zpětná vazba třeba na FB nebo soundcloud, kde sdílím nahrávky, je defacto nulová a nutno přiznat, není vždy sranda se potloukat v noci s nahrávacím zařízením po Ostravě. Momentálně se mi ale rýsuje v hlavě konkrétnější audiovizuální výstup z tohohle mého snažení a je možné, že zaujme víc, než samotné nahrávky.

Jak na tebe vlastně působí Ostrava jako taková? Tím, že původně pocházíš z jiného kraje, to pro tebe musí být docela jiný zážitek…

Tohle město je pro mě těžký oříšek. Hezky to řekl jeden nejmenovaný rapper, je to "město, kde jsem se nenarodil, ale naučil žít". Vyrůstal jsem v malém městečku ve východních Čechách a první příjezd do Ostravy, když mi bylo asi 15 a vystoupil jsem z vlaku na hlavním nádraží, byl jeden velký kulturní šok. Jak roky postupovaly, tak jsem se v tomhle skanzenu bídy naučil nějak fungovat, ale poslední dobou si začínám uvědomovat určitou zhoubnost toho, jak si člověk na to defacto otřesné prostředí, které je obecně doménou všech větších měst, jen v Ostravě má trochu specifické konotace, snadno zvykne. Zároveň je ale Ostrava skrze tuhle stahující špínu hrozně inspirativní, v mém případě pak hlavně v noci. Kromě lidí, které potkat nechceš, je tady k vidění ve dvě ráno mezi plynovým potrubím dost zvířat, od srnek přes lišky, zajíce po ježky, to všechno relativně zžité s lidskými sídly, takže k fyzickému zastižení v mnohem větší míře než někde na vesnici obklopené divokými lesy. Celkově se tady dá načerpat i ztratit zásadní množství energie, ale i tady jsou místa a lidi, ke kterým jsem si vybudoval nějaký vztah a jen osciluju mezi touhou srovnat tenhle prostor jednou provždy se zemí, nebo pozorovat, jestli se i přes protichůdnou snahu mnohých pomalým tempem srovná sám. Poslední dobou hodně uvažuju o tom, že bych vypadnul někam jinam, ale jsem za tu prozatímní několikaletou zkušenost rád, našel jsem tady zvuk estetiku a zvuk, se kterými mě baví pracovat, takže proces tavení špíny v něco snesitelného zatím považuju za úspěšný.

Máš kromě tohoto prostředí také jiné inspirace, které tě ať už hudebně nebo filozoficky ovlivňují? Nejen z tvé poslední odpovědi je možné vytušit, že máš v oblibě hip-hop. Z některých vašich skladeb se dokonce ozývají náznaky rapu či polomluvených slov. Myslíš, že to může být jedna z dalších cest, kam se budou LES v budoucnu ubírat?

Určitě to jedna z možných cest je, ale vždycky pro mě byl a asi i bude klíčový zvuk a spíš instrumentalita než konkrétní obsah.

Za posledních deset let jsem poslouchal hudbu v takových roztříštěných vlnách od metalu přes post-rock k elektronice a rapu, který jedu hodně hlavně aktuálně a bez ohledu na žánry mě vždycky bavily spíš pomalé věci.

Cítím se být ovlivněný vším možným, vyhodím teď z hlavy jména jako Burzum, pg.lost, Shape of Despair, Jakob, Blut Aus Nord, Dälek, Yung Lean, Bones, Nadja, Haxan Cloak, Stara Rzeka, Jesu, Salem, tohle má pro mě strašnou hodnotu a jsem rád, že mi to přišlo do cesty.

Všechno se mi to v hlavě míchá a rezonuje s pokaženým mražákem v Tescu a výsledek je to, co dělám. Nic víc k tomu asi říct nemůžu.

Je mi sympatická autonomie, se kterou ke všemu přistupujete: vlastní pořízené terénní záznamy, samostatně nahraná deska, vlastnoručně vyrobené obal na kazety… Jak moc je pro vás důležité zachovat si svůj ničím neomezený prostor pro tvorbu, spoléhat se na sebe a mít vše pod kontrolou?

Tahle autonomie je samozřejmě dost relativní, ale tak jak to je, to mám nastavené celý život a asi je to pro mě důležité hodně, je jedno o jaké části procesu se bavíme. Sám skoro nic neumím a ničemu pořádně nerozumím, takže je všechno na co šáhnu dost improvizované, ale baví mě to. Obaly jsou v režii přítelkyně, co se týče nějakého doprovodného vizuálu, tak mám v plánu nějaké klipy, ale jsem v tom jak vržený do vody a spíš se zatím topím, nosím to sice pořád v hlavě, ale chce to chytit tempo.

Kontrola a prostor pro tvorbu, no, jednak má pro mě obrovskou sílu, když tenhle miniaturní byt v tristní části Ostravy opouští něco, co si tu existenci vyvzdorovalo mezi nočníma dvanáctkama, snahou fungovat v systému školství i v osobním životě. Nežiju nějak tragicky, ale je to hodně vzdálené tomu, jak bych fungovat chtěl, a snažím se z tohohle stavu najít nějaké únikové cesty a tohle je jedna z věcí, ve kterých spatřuju nějaký smysl.

Na druhou stranu je dost těžké stát v tomhle poli osamoceně, takže jsem rád za možnost vydávat v rámci menšího labelu s nějakou sítí kontaktů a silnějším potenciálem pohnout věci dál. Poslední dobou právě cítím víc potřebu nějak to sdílet a spolupracovat, ale trpím vlastní asociálností a ne úplně srozumitelnou opatrností, ale všechno se dá zlomit.

Do jaké míry vlastně fungujete jako běžná kapela co se týče živého hraní? Zaregistroval jsem pouze pár vašich koncertů. Je to pro vás časově a organizačně náročné nebo za tím stojí něco jiného?

Živě spíš nefungujeme. Absolvovali jsme za celé ty roky tři vystoupení, kde jsme nějak improvizovaně odehráli to, co jsme v daném období tvořili, což beru spíš jako zkušenost než model. Dělí nás už pár let několik stovek kilometrů, nucené práce a snaha dodělat formální vzdělání, takže představa nějakých pravidelných společných zkoušek vzala rychle za své, proběhly sice nějaké online pokusy, ale nestálo to za nic. Je to začarovaný kruh, který se roztočil a s přibývajícími roky se hůř a hůř narušuje. Upřímně bych rád hrál častěji než jednou za rok, ale jednak jsem dalek toho se s tím, co dělám(e), někam cpát, což je můj dlouhodobý problém a v kombinaci s tím, že to stejně zajímá jen pár lidí, je asi tahle frekvence přiměřená. Světlý impuls byl letošní set na Psy-High, ze kterého jsem měl vzácně skvělý, ale asi neopakovatelný, pocit.

Nezbývá než poděkovat za tenhle rozhovor. Chtěl bys na konec něco vzkázat?

Díky za čas, hodně síly všem žijícím v marasmu.